Highlights Lifestyle

Koncert Hans Zimmer v Berlíně

Nejdokonalejší koncert v mým životě!
Abosultně miluju filmovou hudbu, protože jem toho názoru, že ať je film jakkoliv dobrý, bez hudby mě prostě k slzám, strachu, ani radosti nedostane. Proto Jsou mí oblíbení interpreti například John Williams  (autor nejikoničtějších filmových melodií jako je Star Wars, Indiana Jones, Harry Potter, Jurský park nebo E.T. mimozemšťan), Thomas Bergersen (zakladatel Two Steps From Hell – spíše epické melodie, často do trilerů. Nejznámější je bezpochyby „Heart of Courage“)  a v nedposlední řadě Hans Zimmer.

Tento německý skladatel, původem z Frankfurtu, mě dovedl k slzám už v dětství, kdy jsem poprvé viděla Lvího krále.
Zimmerovy skladby nejde nepoznat. Stačí slyšet kousek a okamžimě mi naskakuje husí kůže. Ať už je to ve starších filmech jako právě Lví král, Gladiator, Pearl Harbor nebo Král Artuš, tak i v celé séríi Pirátů z Karibiku, Šifra mistra Leonarda, Kung Fu Panda, Počátek a Rivalové mám pocit, že úplně vnímám pocity postav skrze hudbu. Není divu že byl mnohokrát nominován na ceny Oskar, Grammy nebo Zlatý Globus. A ocenění, která vyhrál mu právem náleží.
Založil společnost Remote Control Production, která má na svědomí mnoho melodií, které se vryly do hlavy nejednomu posluchači.

V roce 2017 kocertoval mimo jiné i v Praze. Tento koncert jsem si bohužel nechala ujít a o to víc mě to později mrzelo, když jsem zjistila, že právě z pražského koncertu (kde mimochodem Hanse doprovázel Český národní symfonický orchestr) nahrál oficiální záznam na CD a DVD.

Jelikož jsem o tom neustále mluvila, na Vánoce jsem dostala lístky na jeho Koncert do Berlína. (Díky mami <3)
Není to sice za rohem, jako třeba Vídeň, ale o to větší to byl zážitek.

Samozřejmě jsme rodina prudce inteligentních jedinců a „vyjet v osm ráno BOHATĚ STAČÍ. Jasně.
Bohatě jsme dojeli max do Ústí, kde se nám nějak nezdály brzy, proto jsme raději zajeli do servisu.
„Hoši dejte si na čas, my nespěcháme. Však on na nás ten celej orchestr počká.“
Taky že jo. Prej si musíme tak minimálně dvě hodinky počkat. Ještě že mám foťák a Ústí je docela pěkný město. Zaplnili jsme zmíněné dvě hodiny (a pak další dvě :D)  procházkou a focením a pokračovali rychle do Německa. Tam to frčelo. Pak už jsme se motali po Berlíně (což je fakt moc pěkný město a lituju toho, že jsme nezůstali dýl…) a mysleli si, že koncert na sto beton nestihneme. Někdo z nás musí mít fakt neuvěřitelný štěstí (hádám Aďa, ta má všechno tak na háku, že i čas se orientuje podle ní), protože jsme dojeli asi 20 minut před koncertem. Což bylo akorát na zaparkování, hledání místa, zjištění že chci na záchod, opět na hledání místa, usazení a půl minutky čekání. A bylo to. JÁ SEM SAKRA NA KONCERTĚ HANSE ZIMMERA!!!

Začali písničkama z temnýho rytíře, který sice znám, ale na zadek jsem z toho nepadala, protože jsem to neviděla. (Sorry DC..) Potom přišlo Tennessee z Pearl Harbor. Všechno bylo doprovázený moc hezkým videem (buď sestřih z filmů nebo tématické ilustrace). Tady už sem začala dojetím popotahovat. Ale ne. Řekla sem si, že přece nebudu blbá a celej koncert neprořvu. Pak Lost but Won z the Rush. Taky srdcovka. Čas od času si dal orchestr pauzu a pustili záběry z ateliérů, kde Hans mluví o hudbě s hosty. Producenti, herci, zpěváci… Jediný co mě fakt mrzelo, že tam Hans nebyl osobně. těšila jsem se až zahraje Chevaliers de Sangreal z DaVinci Code na piano přrímo předemnou. To se sice nestalo, ale i tak byla skladba dechberoucí. Piráti z Karibiku nikdy nezklamou. prostě zážitek.

Před poslední skladbou se opět objevila obrazovka, kde Hans vykládal o poslední písničce Time z Inception, popřál nám hezkou zábavu a poděkoval, že jsme přišli. Pak začal na videu hrát snad nejznámější melodii na piano a já byla ráda, že když ne naživo, tak alespoň takto ho vidím hrát s orchestrem. Vzala jsem telefon, že si tu psolední písničku natočím na památku. Sice to není moje nejoblíbenější písnička, ale byla poslední ten večer a já si chtěla odvézt domů aspoň něco.

Jsem neskutečně ráda, že jsem ten mobil vzala do ruky a začala nahrávat. Po asi minutě a půl – přesně když začně sólo na elektrickou kytaru, se objevila jediná nenápadná a neosvícená postava s kytarou v ruce a šla rovným krokrem přímo doprostřed podia. V tu chvilku mi bylo jasný kdo to vlastně hraje. Začaly mi téct slzy jak malýmu dítěti, ale v tu chvilku mi to bylo úplně jedno. Byla sem šťastná. Splnil se mi sen. Slyším to naživo, vidím to naživo. Všichni začali křičet, pískat, tleskat a rychle nahrávat. Naštěstí mě v té tmě nikdo neviděl, to by se mě všichni lekli. Ale ty rudý oči a rozteklá řasenka mi za ty emoce fakt stála.

 

Nebyl to můj první koncert. Ale ze všech koncertů byl toto číslo jedna.
A pokud bych se někdy nevěnovala grafice (a profesionálnímu kazení věcí a tak…), chtěla bych dělat u filmu.

No Comments Found

Leave a Reply